8.Jsme v okovech jako vězni a nevíme o tom
Ing.Jan Konfršt: "Každý máme ve své mysli vytvořené programy: co lze a co nelze, kdo jsme a kam patříme."
"Všichni máme vyrobené hranice, co je možné - a co vůbec nepřipadá v úvahu." Toto vše o omezení nás lidí říká český filozof, autor knih a CD Jan Konfršt (www.povidanisjanem.cz).
Znát programy a v jejich duchu žít, na tom není nic špatného. Ale musíme si z nich umět vybírat. Mnohé z nich nás provázejí celý život - třeba zákony v naší zemi i v dalších státech, ať je to zákon o rodině, o fungování společnosti... pravidla silničního a jiného provozu. Všechno dění se řídí přijatými pravidly.
Vedle těchto ustálených norem chování, které více či méně potřebujeme, ale existují i další, které se táhnou dějinami jako rudé nitě hrůz a trápení a nikdo je dosud nepřestřihl. Lidé je kdysi dávno vymysleli, aby získali moc, bohatství a další výhody. Neřekli samozřejmě: tyto postupy jsme vymysleli, abychom vás mohli ovládat, abychom s vámi zatočili, abychom se my dostali k moci, a vy jste nám nepřekáželi. Tak hloupí naši předci nebyli. Ke svým nápadům dodávali pochopitelná vysvětlení: že právě toto je to pro všechny potřeba, že to bez nich nejde a s nimi to půjde daleko lépe. Program: "ovládám ty, kteří jakou tak hloupí, že se nechají opít rohlíkem" s minulými generacemi neskončil a pokračuje i v naší době. Pokud bych k takovýmto pozemským programům - haleným do pěkných slov, ale ve své podstatě cíleně zamlžujícím pravdu z prostého důvodu, aby se jejich tvůrci co nejdéle udržely u moci - chtěla přidal barvu, myslím, že by je nejlépe vystihovala barva šedá. Šedý dým zahalující, jak to ve skutečnosti je, temná, neprůhledná mlha, ve které není nic pořádně vidět.
Jeden z šedých programů se táhne naší společností už celé roky
Těžko dohlédneme, kdy začal program, o kterém bude dále řeč. Víme jen, že existoval už na počátku tvoření našeho státu, kolem roku 1000 n.l.. a je fascinující, či spíše smutné, že v téměř nezměněné podobě běží dodnes. Tento program by se dal vyjádřit slovy: "je nutné vybojovat si pozici na vedoucích postech v prostředí oplývajícím bohatstvím a mocí". Rody si tenkrát hlídaly své postavení, a pro peníze a mocenskou pozici se neštítily ani zabít. Kronikář Kosmas zmiňuje, že "Vršovci (Božej a Mutina), drželi hrady Žatec a Litoměřice. Z těchto pozic je vytlačila v roce 1108 rodová genocida, která umožnila strmý vzestup dalším rodům. Na pozice, které zaujímal rod Vršovců, nastoupili jejich vrazi."
Porazit, zlikvidovat, odstranit, zneškodnit, zničit... protistranu nebo protikandidáta: v podnikání, v politice... Vždyť toto pro nás nejsou žádné cizí termíny, dobře je známe i z života naší společnosti téměř tisíc let po vraždách Vršovců. Dnes už sice k odstranění protivníka nepoužíváme meče, a kdyby politici začali v přímém přenosu šermovat např. o vítězství ve volbách, vyvolalo by to v nás salvu smíchu. Ale jejich chování vůbec úsměvné není: meče sice nepoužívají, ale vzájemná brutalita se tím nikterak nezmenšila.
Programy nadřazenosti
"Šedých" programů je celá řada, a další z nich, které si připomeneme, se týkají nadřazenosti jednoho člověka nad druhým nebo nadřazování jedné činnosti nad druhou. Nadřazenost je uplatňována v mnohých částech světa jako záležitost normální, a ani my v tomto ohledu nemáme nejčistší svědomí. Kdo by neznal případy, kdy ženy za stejnou práci dostávají daleko menší plat nežli muži a stále je jim vysvětlováno, že je to tak v pořádku? A vyvyšování práce duševní nad manuální? Ani v tom nemá naše společnost jasno, jakoby maturant živící se následně na úřadě zpracováváním dat na počítači byl víc nežli dělník provozující řemeslo.
Věděli jste, že program nadřazenosti uplatňovali už v antické společnosti? Muži byli nadřazení nad ženami a tehdejší vládnoucí třída zásadně nepracovala rukama. Jan P. Kučera (v článku Antický člověk a práce) uvádí, že v tehdejší společnosti ustanovili několik institucí a ty dlouhodobě na manuální práci zajišťovaly lidi. Do tělesných prací zapojovali vězně, dále pak otroky získané válkou nebo pirátstvím a válečné zajatce. A protože těchto lidí stále nebylo na manuální práci dost, poradili si, cituji "obzvlášť zajímavým způsobem: k otrokům a vězňům coby levnou pracovní sílu připojili ženy. Ženy (tu část společnosti, která se těžko mohla mužům ubránit) prohlásili za nerovnoprávné s muži - což spolehlivě fungovalo po staletí a mnohde funguje ještě dnes."
Program plytké a agresivních zábavy
I způsob prožívání volného času je program, táhnoucí se dějinami lidstva celé věky. Lidé ho aplikovali už před 2000 lety a stejně jako oni tenkrát i teď milujeme "krčmy" a čas trávíme sledováním násilí. Pan Jan P. Kučera k tomu uvádí: "V Pompejích se našlo na sedmi stech metrech dvacet krčem, tedy na každých 35 metrech byla jedna. Ale bída římské společnosti nespočívala v krčmách, nýbrž ve hrách, které probíhali v amfiteátru. To byly ty pravé "lidové" zábavy (konaly se 175 x v roce!) a jejich brutalita a krutost vyráží dech. Lid se kochal pohledem na potoky krve a strašlivé rány i poslechem chroptění buď ubíjených gladiátorů, nebo bolestným křikem šelmami rvaných křesťanů..."
Dnes jsme jiní, to ano. Ale asi jenom v tom, že za "kolosální" zábavou už nechodíme do Kolosea, ale scény neméně brutální můžeme sledovat z pohodlí domovů na obrazovkách televizorů či počítačů - a to nejenom někdy, ale nonstop ve dne i v noci: 365 dnů v roce.
Uváděné příklady neslouží k zamýšlení se nad tím, jak jsme nemožní, měly by vyprovokovat opak: zamyslet se nad tím, zda to, co považujeme za běžné a normální, není zaslepenost šedou mlhou.
Lidé na Zemi
"Lidstvo na Zemi - ač nám to tak mnohdy nepřipadá - se jako celek nepropadá po ose vývoje dolů, do větších a větších hrubostí. Lidé, kteří touží po láskyplném a moudrém životě, sice tolik jako lidé hrubí nejsou vidět, (zlo je víc agresivní a dere se, kam může), ale zlo nevítězí. Denně jde lidstvo na Zemi o malý kousíček ne do propadu, ale směrem do větší jemnosti.
Že se zlo vzpouzí, snaží se jakýmikoliv postupy udržet u bohatství a u moci a rádo by tento stav zvrátilo? Ano, je tomu tak. Ale snaha dobrých lidí, jejich odhodlanost nenechat staré nekalé programy vítězit, není balónkem vypuštěným vzhůru, který praskne a nic z něho nezbude. Jsou to světýlka ve tmě; záře jasně svítící a ukazující správný směr mně i vám...